Využít sílu myšlenky se snaží i velekněz Konig, jehož cílem je skrze víru vytvořit z chlapce Morgena boha a nechat ho Nanebevstoupit. Představuje pro něj jedinou naději, jak se zachránit před vlastní nepříčetností a zároveň svou vůli vnutit na nebesa. Chlapec je avšak nečekaným lákadlem i pro jiné podvratné živly, vidící v něm přístup k penězům či moci. Dříve, než Konig stihne dovršit dlouholetý plán, snad poslední příčetný muž světa Bedeckt, kleptomanka Stehlen a Wichtig, dle pověr největší rytíř na zemi, se rozhodnou Morgena ukrást v naději, že za získané výkupné opustí život zabijáků a zlodějů. V nastávajícím bohovi ale vidí zřídlo moci i šílený otrokář Erbrechen, prahnoucí po náklonnosti lidí. Kdyby Morgena ovládl, získal by lásku na zemi, mezi bohy a všude, kam jen sahá lidská víra. Všechny plány ale neberou v úvahu příčetnost chlapce, obývajícího zkažený a ponurý svět plný smrti, krve a násilí. Stačí pouze krůček, aby převzal šílenství svých domnělých pánů a přinesl na nebesa něco mnohem horšího, než jen své vědomí.

Šílenství jako stavební kámen fikčního světa

Michael R. Fletcher v úvodu série Manifest bludu představuje originální svět založený na představách, kde neexistují hranice fantazie, zatímco zhmotňuje temné představy číhající v nejhlubších bažinách lidské psychiky. Stěžejním lákadlem Nespasitelných je již v úvodu naznačené universum slibující temný fantasy příběh vycházející z neduhů a problémů lidské psychiky, jako jsou roztříštěná osobnost, halucinace, nepříčetnost či sebepoškozování. Každý ze jmenovaných aspektů se s plynutím narativu a rozpadu psychiky postav prohlubuje, získává konkrétnost a nedává prostor čemukoli, co by působilo jako náznak dobra či spravedlnosti. Právě jedinečnost zpracování aspektu, který je součástí i naší reality, je jedním z ozvláštňujících motivů, který knize dodává na unikátnosti a neotřelosti. Postavy se pohybují ve špinavém prostředí prodchnutém smrtí a zalitém krví, kde jsou schopné zabít pro sebemenší hloupost a otázka morálky, pokud už je součástí charakteru jedince, je až na posledním místě.

Právě proto post protagonistů zastávají antihrdinové: kleptomani, nezdravě radikální egocentrici, jedinci věřící, že se rozpadají zaživa, a osoby záměrně si ubližující, aby dosáhly znásobení své moci. Zkrátka postavy pohybující se na okraji spektra hrdinů, jež nyní mají možnost vypovědět své příběhy a dokázat, že byť se jejich životy mohou zdát bídné, realita je mnohem krutější. Záměrná volba sebepoškozování se nenávratně promítá i do vizuální podoby postav, jako jsou například zrcadlisté, jedinci vkládající si kousky skla do těla, které střídají sebepoškozující se lidé s cílem zvýšit svou magickou moc, či rádoby příčetné osoby živící se gulášem z lidských těl. Grimdark fantasy – příběh vybudován kolem amorálních, násilnických či temných prvků, vyznačující se důrazem na pesimistický, téměř až nihilistický pohled na svět – tudíž plní svůj účel a nabízí naturalistické popisy, v tomto případě nejen podvratného života, ale i rozkladu lidské psychiky, jenž přesto nedostal tolik prostoru, kolik by si zasloužil. O to paradoxněji vyznívá ústřední motiv zápletky stojící na víře, jindy zastávající kladnou úlohu, zde jako součást temného Konigova plánu na ovládnutí země i nebes. Víra sice může ovlivňovat fikční svět, ale v případě výstavby fungujících pravidel nestačí.

Zdání občas klame

Bližší prozkoumání totiž upozorňuje, že Fletcherovo unikátní universum, na první pohled působící jako dobře vykonstruované, pouze slibuje a vzniklá očekávání není schopné naplnit. Již na počátku je čtenář vržen do neujasněného světa, skládajícího se postupně ze střípků utroušených informací – kousíčků je ale málo a vytvořit z nich celistvý obraz nelze. Dokola omílaná síla víry není dostatečnou oklikou pro vysvětlení tak ponurého a šíleného světa. Čtenář se nikdy nedozví, jak je to starými bohy, jak probíhá proces přípravy Nanebevstoupení, jakou pozici ve světě zastávají příčetní lidé, o otázce, kolik roli hraje smrt, nemluvě. Pokud už k občasnému načrtnutí pravidel dojde, velice rychle jsou porušena, či není zřetelné, jaká jsou jejich poselství, jak dokládá Morganova schopnost oživovat mrtvé: jednou je jeho dar života neomezený, podruhé funguje dočasně. Záměrné poukázání na nedotaženost konstrukce tak vzniká díky autorově iniciativě načrtnout dialogy a situace, které dokládají, co všechno svět snese a jaké jsou jeho možnosti; autor se ale k motivu již nevrátí a zanechává za sebou více otázek než odpovědí. Fletcher nadhazuje udičku a doufá, že se čtenář chytí a nebude se pídit po detailech, což je však k autorově smůle v případě konstrukce světa nutností.

Nedotaženost universa avšak zasahuje i do výstavby postav. (Anti)hrdinské trio kleptomanky, egocentrika a rádoby příčetného Bedeckta je přesně tím, co grimdark fantasy slibuje: skupinou bezpáteřních osob zabíjejících pro slávu, jméno, či kousek šátku bez mravních důvodů. Základní premisa plní své požadavky, vzájemná odlišnost konceptu hodnot (ať už jsou jakékoli) s hašteřením, urážením a shazováním ostatních však vytváří domněnky, proč skupina cestuje právě v tomto složení – další z otázek bez konkrétní odpovědi. Místo prohlubování vazeb, chápání jejich pohnutek a duševních postojů jsou vzájemné dialogy pouze jednou z příčin opakujících se situací, které postupně ztrácí účel a stávají se manýrou, výplní volného prostoru bez stěžejního významu. Hlášky přestanou být zajímavé, a jak se nefunkčnost vztahů prohlubuje, vytrácí se i charakter protagonistů. S absencí klíče poskytující nápomoc při dešifrování jejich hlubších motivací se stávají pouhými loutkami nucenými dojít do určitého bodu, vykonat akci a pokračovat v pouti světem.
 

Shrnutí

Byť Fletcher v Nespasitelných představil inovativní svět bludů a šílenství, lidské beznaděje a zoufalství, nedokázal předat informace o universu dostatečně komplexně, aby dávalo smysl. I šílenství musí mít své hranice a schovávat se za víru je spíše výmluvou než autorským záměrem. Do již tak pokřiveného světa jsou vsazeny neosobité postavy, jejichž osud je neumně zpracován a nevytváří žádná očekávání, natož soucit. Viditelná nedotaženost ubližuje celkové kompozici, která sice nabídne zážitek, ale čtenáře toužícího po precizním fikčním světě spíše frustruje s vědomím, že po uspokojení svých tužeb se bude muset porozhlédnout jinde. Tak málo stačilo k tomu, aby i originální temný svět ztratil specifičnost a záměrným chvástáním se, jak kruté místo to je, poukázal na všechny své nedostatky.

Autor: Filip Faja