Napsal jste celkem pět knih. Kdybyste je měl nějak porovnat, v čem jsou si podobné, v čem například odlišné?
Román Prvok, Šampón, Tečka a Karel je nejvíc situační a komediální. A to i přesto, že v něm rezonují i smutné tóny. Je to tím, že jsem ten příběh původně zamýšlel vyprávět formou filmového scénáře.

Malý pražský erotikon je rozsáhlá freska života dvou rodin, jejíž děj se odehrává více než třicet let. Na ní jsem si vyzkoušel mozaikovité vyprávění ve zkratkách a střizích. To mě moc baví. Jsem netrpělivý a mám tendenci se rychle začít nudit, takže rád vyprávím zhuštěně a bez kudrlinek.

Okamžiky štěstí jsou experimentem. Pokusil jsem se vyprávět příběh sourozenců tak, aby si čtenáři mohli sami vybrat, jestli napřed prožijí různé situace s Veronikou, nebo naopak s Jáchymem. To bylo hodně těžké, protože volba začátku vyprávění zásadně ovlivňuje vnímání příběhu. Byl jsem moc šťastný, že se ten experiment vydařil a čtenáři si knížku oblíbili.

Nejlepší víkend spojuje v jednom tématu během jednoho roku osudy poměrně velkého počtu postav. Všechny hrdinky a hrdinové mají společnou touhu změnit svůj život a musí k tomu najít odvahu. Těšilo mě bavit čtenáře příběhem, který se odvíjí z různých stran a mění perspektivu pohledu na děj. Psal jsem ho, jako bych postupnými tahy otáčel Rubikovou kostkou. Možná mě ten způsob vyprávění baví proto, že jsem vystudoval filmovou režii a přirozeně uvažuju jako filmař, který často mění pozici kamery snímající děj v různě se měnících záběrech.

Můj nový román 15 roků lásky je zvláštní tím, že poprvé „pozici kamery“ vůbec neměním. Držím se hlavní postavy příběhu a vyprávím situace tak, jak je prožívá ona. Tedy on. Jmenuje se Aleš. Poprvé se soustředím na jediného hrdinu a postavy z jeho nejbližšího okolí. Je to proto, že příběh Aleše je pro mě tak fascinující a tak silně mě přitahuje, že cítím potřebu soustředit se, nehopsat kolem dokola a vyprávět děj čtenářům tak, aby ho mohli prožít společně s hlavním hrdinou, jeho optikou.

Která z knih je vašemu srdci nejblíže?
Vždycky ta, kterou právě dopíšu. Do každého příběhu se zamilovávám, mám velmi intimní vztah s jeho postavami. Jako bych s nimi prožíval intenzivní milostné období, které vrcholí dokončením knihy. Jakmile mě napadne nový příběh, zájem o postavy předchozího románu slábne a já se znovu zamiluju a prožiju nový vášnivý vztah s jinými postavami. Teď jsem úplně zabouchnutý do příběhu 15 roků lásky. Do Aleše, Jitky, Sovy, Kišma, Lenky, Radka, Sáry a Elly. To jsou teď mé nejbližší bytosti a toužím, aby si je čtenáři zamilovali stejně jako já.

Vaše prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel se dočkala filmového zpracování, které jste také sám režíroval. Jaké pro vás bylo natáčení?
Když jsem kdysi studoval na FAMU filmovou režii, představoval jsem si, že jednou budu točit filmy jako je Prvok. Bavilo mě uvažovat znovu jako dvacetiletý. Mám rád filmový jazyk, vyprávění skrz obraz, kameru. Těší mě hrát si s možnostmi filmové magie. To je mi blízké. Já vlastně i píšu knížky jako filmař. Většinu z mých románových situací je snadné si představit jako film. Na natáčení jsem se velmi pečlivě připravoval. Než jsme začali točit, měl jsem film kompletně hotový v hlavě. Režie mi ale moc nevyhovuje. Nutí mě bojovat a být přísný a vyžadovat, prudit a vytrvale řídit. To mi není sympatické. Umím se rvát, ale nedělám to rád. Umím rozhodovat a tlačit na lidi, ale nelíbí se mi to. Každý dobrý režisér musí být svým způsobem nekompromisní. A to vede ke konfliktům. I když pracujete s vynikajícími lidmi a vzájemně se máte rádi. Já jsem navíc puntičkář, takže často bojuju o kvalitu každého detailu. To je vyčerpávající. I když se výsledek povede.

Máte v plánu natočit další film podle knižní předlohy? Nebo na čem teď pracujete?
Do dalšího natáčení se nehrnu. I když mě velmi těšil obrovský divácký úspěch Prvoka v kinech. To bylo milé. Mnohem příjemnější než filmování je pro mě ale harmonie samoty při vymýšlení a psaní knih. Točit filmy podle svých knih mě moc neláká. Nerad se vracím ke stejnému příběhu. Nudí mě to. Radši vymýšlím příběh nový. Možná ještě někdy nějaký film natočím, ale musel bych se pro nějakou látku mimořádně nadchnout, aby to stálo za to.

Jak u vás vypadá proces psaní? Píšete každý den, škrtáte, dáváte někomu přečíst knihu dříve, než pošlete rukopis nakladateli?
Napřed v sobě nosím téma příběhu a všelijak o něm fantazíruju. To trvá zhruba rok až dva. Pak teprve začnu soustředěně pracovat. Zhruba půl roku vymýšlím různé situace, hraju si s jejich pořadím ve vyprávění a kompletuju děj. Na konci toho procesu je podrobný obsah všech kapitol od úvodu až do závěrečné pointy příběhu. Ten obsah má většinou kolem padesáti až osmdesáti stran. Než začnu knihu od první kapitoly psát, musím přesně vědět, co se stane v kapitole poslední. Jinak to neumím.

Psaní mi pak zabere zhruba rok a půl. Celkově tedy na každém knižním příběhu pracuju asi dva roky. Každou napsanou kapitolu po sobě několikrát opravuju. Píšu každý den od brzkého rána. Pracuju přibližně osm devět hodin. O víkendech nepíšu, abych se mohl věnovat rodině. Moje žena po mně průběžně čte každou dopsanou kapitolu a upozorňuje mě na slabiny nebo nesrovnalosti. A když je knížka celá dopsaná, čte ji několik mých přátel včetně vydavatele, aby mi napsali své postřehy nebo odhalili případné chyby. Mezi nimi je zvlášť důležitý Martin Hofmann, který knihu vždycky celou pečlivě okomentuje a diskutujeme nad ní. Jeho zpětná vazba je pro mě velmi podstatná, protože má nadání a výjimečný cit pro vyprávění. Nakonec knihu sám ještě celou přečtu a upravím, abych ji vycizeloval a vychytal chyby odhalené připomínkami. Po mně ji naposledy přečte ještě má žena, a když je spokojená, je hotovo.

Vaše knihy jsou poměrně obsáhlé, všechny mají přes 400 stran. Je to záměr, nebo se vždy tak rozepíšete, že pak musíte brzdit, aby jich stále nepřibývalo?
Pořád mě něco napadá. Můj mozek ze sebe sype situace a nemám nad tím úplnou kontrolu. Baví mě  vymýšlet příběhy, které mohou obsáhnout rozměr lidského života. To většinou vyžaduje hodně situací a větší rozvětvení vyprávění. Rád vyprávím v obsáhlejších souvislostech. Těší mě hrát si s větší porcí situací než je čtenář schopný si zapamatovat. Mám rád pestrost a pocit hojnosti. Život je nekonečně zajímavý. Baví mě ho tvořivě okusovat z různých stran. To se pak do útlé knihy nevejde. Přitom mě ale nudí číst, takže rád vyprávím velmi rychle a zhuštěně. Aby děj svižně pobíhal a nevlekl se.

Hrdinou vaší nové knihy je Aleš. Máte s ním něco společného?
Ještě nikdy jsem nenapsal knížku, jejíž hlavní postavou by byl někdo, kdo je mi tak podobný. S Alešem mám tolik společného, že jsme vlastně stejní. Já jsem Aleš. Vypadáme sice jinak, ale naše vnitřní ustrojení a způsob uvažování jsou téměř totožné. Sice jsem nikdy nezažil nic z toho, co se stane v knize Alešovi, ale jsme si strašně blízcí. Až je mi z toho trochu úzko. Jestli nebudou mít čtenáři Aleše rádi, znamená to, že nemají rádi mě…

Co pro vás znamená LÁSKA?
Moc rád se tulím ke své ženě. A ke své dceři. A když byl Hynek malej, tulil jsem se i k němu. Teď už je větší a silnější než já a tulení mi nedovolí. Jsem dotykový typ. Jako kotě. Jsem břečťan. Ke svým blízkým jsem přilepený a ovíjím se kolem nich a rád se s nimi schovávám v pelíšku. Potřebuju cítit bezpečí a důvěru. Jinak jsem plachý. Nemohl bych vyprcávat s jinými ženami. Neuměl bych se osmělit k intimnostem na jednu noc. Z toho bych byl nervózní. Láska mi dává pocit, že můžu být trapný, neupravený, unavený, nejiskřivý, nezajímavý a přesto milovaný. Jsem domácí typ. V mých příbězích mě ale baví hrát si na bonvivána a někdy i čuníka. Je zábavné skrz postavy dělat něco, čeho bych se ve svém životě bál nebo bych se styděl to dělat. Ve své fantazii umím zlobit a objevovat a zkoumat různé podoby lásky a být promiskuitní. To je prima. V reálu jsem ale posera a věrný pudlík.

Před lety jste překonal sám sebe, když jste svlečený přeběhl Staroměstské náměstí. Máte nějakou novou výzvu? Co dalšího by si na sebe mohl Patrik Hartl vymyslet?
Nic. Už necítím potřebu se hecovat k nějakým výzvám. Můj život je výzvou sám o sobě. Pracuju pod velkým tlakem, čelím mnoha různým očekáváním, která nesmím zklamat, a často jsem konfrontovaný se stresem. Odolávám dobře. Jsem spokojený se svým chlapáctvím. Nepodléhám strachu a nehroutím se. Je na mě spolehnutí. Mám sice různé povahové neučesanosti, ale v zásadě necítím potřebu si něco nového dokazovat. Někdy si říkám, že bych se měl víc cvičit v trpělivosti vůči mé čtyřleté Áje. Na tu někdy nemám nervy. Tak se snažím provokovat k co nejlepším tatínkovským výkonům. V tom mám rezervy. Už to ale nějak doklepu a počkám, až Ája vyroste. Za chvíli přestane plácat nesmysly a budeme moct být kamarádi. Na to se moc těším. Budu s ní chodit nakupovat a budu ji rozmazlovat a naslouchat jejím dospívajícím snům a jako táta naberu nové plusové body. Snad…

Prásknete nám na sebe něco, co jste ještě nikdy v žádném rozhovoru neprozradil?
Hrozně rád snídám velké množství pochoutkového salátu. Třeba třicet deka. Ale nesmí v něm být cibule, ta mi vadí. K tomu salátu si kupuju křupavou bagetu. Vykuchám její vnitřek, užmoulám z něj kouli a vyhodím ji do koše. Sním jenom kůrku té bagety. Někdy se tím množstvím salátu tak přežeru, že ještě před obědem usnu. Stává se mi to tak jednou týdně. Cítím, že to není sexy ani trendy. Holky v divadelních kancelářích mi říkají, že jsem prase. Ale nemůžu si pomoct. Pochoutkový salát mě ještě nikdy nezklamal. Jsem po něm šťastný.

Text: Kateřina Žídková, Foto: Lenka Hatašová