Michal Petrov: „Džíny pro mě byly obsese už v pubertě.“

archiv revue
Na svém kontě má Michal Petrov tři knihy o československém retru a do této sbírky přidává další. Kniha Jeans Story – Retro Blue vás provede světem džínů, fenoménem, který ve své DNA nese gen nesmrtelnosti, jak říká autor v následujícím rozhovoru.
Džíny mají v každé zemi jiný příběh. Jaký příběh zachycuje vaše kniha?
V té knížce jde asi nejvíc o to, že mají džíny jiný příběh na Východě a jiný na Západě. I když i tady se dají najít styčné body, protože i na tom mnohem konzumněji zaměřeném Západě byly leckdy džíny vzácnost, i tady se vzpomíná na „ty první“, vysněné. Přesto ale dostupnost tohohle zboží v zemích východního bloku byla někde úplně jinde, už proto, že tady fungovaly jen měkké měny a nabídka běžného maloobchodu byla u zboží s nějakou devizovou náročností omezená. To se vztahovalo i na džíny. A když se oficiální nabídka nekryla s oficiální poptávkou, vznikaly různé varianty neoficiálního řešení, jako například pašování, černý trh s valutami i zbožím nebo ilegální výroba napodobenin. A pak tu byly ty sekundární měny, se kterými se platilo ve valutových obchodech a které bořily mýtus o beztřídní společnosti. To bylo příznačné pro všechny země Východu, ale všude se to lišilo více nebo méně podstatně v závislosti na stávajících poměrech.

Proč má kniha anglický název?
Hlavně ze dvou důvodů – protože jsou džíny prostě Amerika a protože jde o mezinárodní fenomén. Žádnému kousku módy se nepovedlo být jednak tak globálním a jednak tak vytrvalým. A napojit se na další oblasti úplně mimo fashion. Džíny úzce souvisely s tím, jak se mladé poválečné generace vymezovaly vůči těm starším, měly velmi silnou vazbu ke kultuře – především k hudbě a k filmu. Během jediného století se jim povedla fantastická metamorfóza, díky níž se přesunuly z fabrik, dolů a farem až na módní mola. Ale především jsou stálicí konfekčního průmyslu, uniformou, kterou dobrovolně obléká téměř každý. S výjimkou Coca-Coly nic tak univerzálního ve světě konzumu neexistuje.

Kde všude jste pro knihu sbíral materiál a jak dlouho jste na ní pracoval?
Obvykle píšu o věcech, které jsem osobně zažil a poznal, protože nechci být závislý jen na interpretacích. I ta nedávná minulost už je totiž dnes interpretována a její obraz to křiví. Takže tím prvním zdrojem je moje vlastní paměť, tím spíš, že džíny pro mě byly obsese už v pubertě. Pak jsou tu dobové materiály, novinová svědectví přímých pozorovatelů dění. Myslím, že takových se mi podařilo shromáždit celkem dost, a ty, které se vztahují k obsahu přímo, najde čtenář i v knize ve formě faksimilií. Cenným zdrojem informací jsou i rozhovory s pamětníky a pamětnická fóra na sociálních sítích. K tématu denimu – i na bývalém Východě – vyšlo několik knih, myslím, že jsem přečetl všechny. A pak jsou tady vizuály, kde třeba ty komerční najde člověk nejen v časopisech, ale i v aukčních nabídkách galerií a fotografické zase v dokumentačních archivních centrech. U tématu souvisejícího s módou hrají roli i second handy a inzeráty. Třeba i z detailů nášivek lze totiž vyčíst leccos, například o globálním přesouvání výroby. Intenzivní práce na zpracování všech materiálů, které jsem shromažďoval léta, trvala asi rok.

Jednou jste řekl, že psát knihu je pořádná dřina. Platí to u vás pořád, i když už máte za sebou čtvrtou v pořadí, nebo už jde práce více od ruky?
Tohle byla docela určitě nejpracnější záležitost už kvůli přesahu. Nevěnuju se jen českým reáliím, ale celému východnímu bloku. Byla to spousta překladů a také okruh podkladů to velmi rozšířilo. Těch zpracovávaných informací bylo neporovnatelně víc. Někde jich máte obrovskou spoustu, jinde zase menší, a tudíž i udržet proporce mezi jednotlivými kapitolami bylo náročné. A protože mám k tomu psaní ještě regulérní zaměstnání, znamenalo to, že jsem tu knížku dělal o víkendech a po nocích, takřka denně mezi večerní devátou a třetí ráno. Ale nerad bych, aby to znělo jako fňukání, ostatně můžu být rád, že mě ani tentokrát neopustila moje paní, a naopak mě znovu podržela. Tuhle knížku jsem vždycky udělat chtěl, a teď je konečně na světě. A jsem vděčný Nakladatelství Jota, že o ní nepochybovalo od samého počátku.

Pamatujete si ještě na své první džíny? Jaké jste měl nejraději a kde jste si je kupoval?
Nejradši jsem měl wranglerky, vždycky jsem je chtěl, ale koupil jsem si je až v osmadevadesátém, když padla Zeď a já si mohl vyměnit východní marky za západní v tom snovém poměru 1:1. Pořídil jsem je v jednom jeans shopu v západoberlínském Tempelhofu. Moje první skutečné džíny byly wildcatky z Tuzexu za 115 bonů a džínová bunda Rifle. Ta přišla, myslím, na 140. Bylo to v prváku na gymplu, v osmdesátém. Pamatuju se i na svoje první opravdové džíny pořízené za běžné československé, nikoli tuzexové koruny. Byly to italské spitfiry z Pragoimpa. Obecně mám rád všechny tehdejší džíny, už jen za to, že vznikaly vesměs v podmínkách, které byly podle mě mnohem etičtější než dnes. Tlak na náklady tu sice byl vždycky, ale neměl tak drastické důsledky. Proto bych rád i touhle cestou vyzval lidi, aby se starali o to, jak vzniká to, co si na sebe oblékají.

Jak si vysvětlujete tu „nesmrtelnost“ džínů?
Spousta věcí minulosti zanikla, džíny ale ne. Ty byly, jsou a vypadá to, že ještě hodně dlouho budou součástí našich šatníků…Skrývají v sobě génia. Jinak to vysvětlit nejde. Při té vysoké gramáži, se kterou se staly světovým fenoménem, to přitom vlastně bůhvíjak pohodlné kalhoty nebyly a jednoduše, tou na oko příjemnou modrou barvou, to taky vysvětlit nejde. To by samo o sobě nevystačilo. I vliv reklamy nebo touha ztotožnit se oblečením s idoly pop music nebo filmovými hvězdami či obléct si něco alternativního mají své limity. Džíny jsou prostě něco, co ve své DNA nese gen nesmrtelnosti. A ještě ho nikdo dokonale nerozkódoval.

Kdysi jste nám v rozhovoru prozradil, že toužíte vytvořit nějakou webgalerii svého archivu. Existuje už něco takového?
Pořád to v hlavě nosím, ale času je málo a já si říkám, že lepší než něco dělat blbě, je nedělat to vůbec. Aspoň zatím.

Možná je předčasné se ptát, ale pracujete už na další knize? Pokud ano, o čem bude?
Tohle je otázka, na kterou určitě nejdřív odpovím svému nakladateli. A s ním jsem to ještě neprobíral. Nesu si sice v hlavě pár nápadů, a dokonce v různých žánrech, ale teď je tu džínové retro jako zatím poslední kapitola.

Text: Kateřina Žídková
Foto: Karel Šanda
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Jeans Story

0.0 0
498 219
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Vyhrajte rodinnou vstupenku do Dinoparku, kde můžete navštívit unikátní atrakce a nahlédnout do hluboké historie pravěku.
Prémiový obsah
číst více
Rok 1975. Temné lesy severního Michiganu. Podivný ústav pro choromyslné. Dívky, které se ztrácejí. Pokaždé to jsou drobné blondýnky se světlýma očima. Policisté, kteří se kvůli nim rozhodně nepřetrhnou. Zoufalí rodiče a jeden novinář, co se rozhodne odhalit pravdu za každou cenu.
Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!