Měl jste spisovatelské úmysly odjakživa?
Přestože jsem vystudoval anglistiku a bohemistiku a dalo by se tedy říct, že jsem měl vždycky k jazyku a literatuře blízko, v mladším věku jsem vlastní beletrii nikdy nepsal. V té době jsem působil totiž jako překladatel a pracoval povětšinou s odbornými texty. A to se po vystudování psychologie ještě „zhoršilo“. Potřeba napsat něco kreativního, co by bylo od prvního do posledního slova jen moje, mě tak přepadla až mnohem později. Dost možná právě i jako reakce na všechny ty odborné texty. A taky jsem si dřív netroufal. Zřejmě jsem k tomu potřeboval dospět a mít pocit, že mám co sdělit. A v padesáti letech už má člověk dost zkušeností, i určitý nadhled.
Na nějaký čas se stala vaším domovem Brazílie, což se promítlo i v prostředí, kde se odehrává thriller Objetí mravenečníka. Jak vnímáte exotické Rio de Janeiro Vy osobně?
Stejně jako většina cariocas, tedy obyvatel Rio de Janeira, jako Cidade Maravilhosa – úžasné město, které vás uchvátí svojí dramatičností, krásnou přírodou a skvělými lidmi. Rio má neuvěřitelnou atmosféru. Jsou zde krásné pláže, od kterých oddělují vysoké hory jen čtyři bloky domů, překrásné výhledy, největší, uměle vytvořený, tropický prales na světě přímo v centru města, koloniální stavby, bohatá historie. Rio de Janeiro vás změní, obohatí, otevře vám duši… když mu dáte šanci. A někdy ani nemusíte chtít, ale stejně jeho kouzlu propadnete.
Proč jste si pro knihu vybral jako hlavní hrdinku ženu? Je těžké se jako autor vžít do ženského charakteru?
Nerozhodoval jsem se na základě pohlaví, ale podle toho, co jsem potřeboval do příběhu. Jako autor musíte psát postavy obou pohlaví a úplně se nedomnívám, že by se někteří autoři záměrně vyhýbali u svých protagonistů jednomu nebo druhému. Sám už mám ve svých románech jako hlavní protagonisty muže i ženy. Osobně nevidím problém v tom, jestli je obtížné vžít se do opačného pohlaví, ale spíš vidím jisté omezení v tom, že bez ohledu na to, s kolika ženami se poradíte nebo kolik si toho pečlivě vygooglujete, prostě nebudete mít nikdy k dispozici tu niternou zkušenost s druhým pohlavím, o které píšete. Přesto se vám to může povést. Koneckonců, nemáme v sobě všichni část z obou – muže i ženy?
To je pravda. V Objetí mravenečníka jste využil své zkušenosti z diplomatických kruhů. Jak jste se dostal k práci na Japonském velvyslanectví a co vám za ta léta dala?
Vlastně náhodou. Když jsem se vrátil z Brazílie, chtěl jsem zůstat v Praze a objevila se možnost pracovat na Japonském velvyslanectví. Byl bych samozřejmě radši, kdyby to bylo velvyslanectví brazilské, ale pozice na ambasádách se zase tak často neotevírají a já jsem tenkrát splňoval požadavky Japonců, tak jsem si řekl proč ne, zkusil jsem to a oni si mě v konkurzu vybrali. A já zůstal. Dostal jsem tak možnost poznat další kulturu, která je velmi odlišná od brazilské i té naší. Brazilská kultura je otevřená, extrovertní, orientovaná na dnešek. To je mi bližší, pokud jde o volný čas, zábavu, přátele. Japonci jsou zase plánovití, introvertní, uzavření, a to oceňuji v pracovním životě. Hlavně jsem se naučil vydávat ze sebe to nejlepší a spoléhat jen sám na sebe. To možná zní u Japonců jako protimluv, když uvážíme, že jde o kolektivistickou kulturu, na rozdíl od naší individualistické. Ale právě váš přínos je brán jako samozřejmost, nikdo vám nebude neustále říkat, že jste to udělal dobře nebo špatně, prostě se od vás očekává vždy to nejlepší.
Váš druhý román Smrtící souhra je dokončený. Vypráví o skupině různých lidí, kteří zůstali kvůli bouři uvězněni v hotelu. Jak taková hromadná izolace člověka změní?
Tak nemusí ho změnit vůbec, ale pokud se k tomu přihodí nějaká stresová situace, která je neznámá, nestrukturovaná – třeba vražda –, tak se může stát spousta věcí. Mezi příznaky negativní skupinové dynamiky patří nedostatek důvěry, neustálé hašteření, podezřívání, nevhodné poznámky a hanlivá prohlášení zaměřená na ostatní členy v izolované skupině, špatná spolupráce a neschopnost problém společně vyřešit. A to se také všechno v románu Smrtící souhra stane.
Čtete thrillery i vy sám? Kdo je vaším oblíbeným autorem?
Čtu samozřejmě spoustu různých thrillerů. Kromě toho, že je mám rád, tak je to pro mě i studijní literatura. Mým nejoblíbenějším autorem je, jak jinak, Brazilec – profesor psychologie Luiz Alfredo Garcia-Roza, který se rozhodl po celoživotní kariéře psychoanalytika napsat svůj první román v šedesáti letech. U nás bohužel známý není. Do češtiny jeho díla přeložena nebyla. Velký úspěch ale zaznamenal ve Spojených státech. Stačil napsat celkem jedenáct románů, převážnou většinu z nich s detektivem Espinosou. Seznámil jsem se s celým jeho dílem a to mne velmi oslovilo. Mohu říct, že se stal mým největším vzorem. Velmi mě oslovuje jeho přístup, kdy chápe své policejní romány jako hádanku, jako záhadu, kterou je třeba rozluštit, nejen jako problém, který se musí vyřešit. Představuje detektiva jako vykladače či dešifrátora záhady –zločinu, která se zdaleka nevyčerpává odhalením otázky „Kdo je vrah?". I nejnovější generace brazilských autorů thrillerů je velmi zajímavá, například Gustavo Ávila nebo Victor Bonini. Do češtiny bylo přeloženo několik knih Raphaela
Montese.
Jako psycholog se mimo jiné věnujete rozvoji introvertní osobnosti a říkáte, že být introvertem je dar. Proč si to myslíte?
Introverti jdou do hloubky všeho. Nezajímají je povrchnosti, ale samotná podstata věcí. Jsou to velmi dobří pozorovatelé, dobří posluchači, o věcech skutečně přemýšlí, mluví, jen když mají co říct, jsou kreativní, loajální. Je to tichá síla, která vám své poklady sice nenabídne sama, ale když o ně požádáte, budete překvapeni, co všechno dostanete, od kvalitního přítele až po soucitného lídra.
Jsou vaše hlavní postavy introvertní?
Asi ano. Zatím mohu říct, že mezi mými hlavními postavami skutečně převažují introverti. Možná proto, že já sám jsem silný introvert. Mám rád střídmě a logicky uvažující hrdiny, kteří nekloužou jen po povrchu, ale snaží se najít ve všem nějaký podstatnější základ. Nutím své protagonisty přemýšlet, protože sám rád přemýšlím. Ale zase se to nesmí přehnat, aby se z toho nestala jen nuda.
Předpokládám, že hodně a s oblibou cestujete. Do jakého místa by vás ještě lákalo zasadit děj knihy?
Mám rád exotiku. Zatím mě nenapadlo, že bych zasadil děj nějaké své knihy do našich končin. Rád bych ale pracoval s místy, která osobně znám. Určitě budu pokračovat s Riem a Brazílií a přitahuje mě i Karibik, nebo Afrika, kde jsem se chvíli také pohyboval.
Napadají vás náměty i z jiných žánrů, nebo zůstanete věrný krimi? Na čem teď pracujete?
Zatím se mi v hlavě rojí jen samé náměty na thrillery. Jsou to různé druhy thrillerů. Kniha Objetí mravenečníka by se dala označit za kriminální thriller, druhá kniha Smrtící souhra je zase detektivní thriller. A v současné době pracuji na románu Experiment Ephemera, a to je psychologický thriller. Pořád jsou to ale všechno thrillery. Zajímal by mě ale i čistě psychologický román.
Text: Iva Viejová
Foto: archiv Martina Vitického
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
