Pravděpodobně to bylo někdy ve čtvrté nebo v páté třídě, když jsme měli ve škole napsat soutěžní esej. Cena za první místo byla nějaká finanční odměna, a esej měla být navíc publikována v místních novinách. Do soutěže jsem se přihlásila a moje esej zvítězila. Ten pocit, že to, co jsem napsala, je nejlepší, a že si mě budou lidi pamatovat pro to, co jsem vytvořila, nikdy nezapomenu.
Jakou nejlepší radu nebo slova podpory a ujištění o psaní jste dostala?
Největší a nejlepší podporu dostávám od svých čtenářů, kteří jsou bohužel v nezáviděníhodné situaci. Když se mi ozve někdo, kdo prochází těžkou nemocí, nebo rozchodem a rozvodem, nebo třeba řeší nějakou obtížnou životní situaci, s tím, že mu moje knihy pomohly na pár hodin zapomenout na jeho starosti, je to pro mě ten největší kompliment. A navíc mě to povzbuzuje k pokračování i ke zlepšování se.
Jak moc promítáte sama sebe do svých postav?
S Josie Quinnovou mám kupříkladu společné to, že si obě dvě připravujeme kávu úplně stejně. Ale teď vážně: Se svými postavami toho moc společného nemám. Tíhnu k tomu psát postavy, především ty kladné, jako lidi, kterými bych chtěla být. Přeju si, abych byla tak statečná, silná, pragmatická a racionální jako moje ženské hrdinky.
Vaše hlavní ženská hrdinka je detektiv Josie Quinnová. Popíšete nám, jak jste její charakter vytvořila, jak se vyvíjí knihu od knihy a jaké jsou její vlastnosti?
S každým dalším případem se vyvíjí také Josiin osobní život. Josie dospívá, stává se méně drzou a impulsivní a vice o věcech přemýšlí. Během řešení případů se snaží čím dál víc nahlížet i jiné úhly pohledu, protože jí to pomáhá proniknout do vyšetřování hlouběji. Asi je vyrovnanější, než byla v prvním případu Mizejících dívek. Také se víc učí ovládat své emoce. Ale přes to všechno někdy svým démonům propadne a dělá chyby jako každý skutečný člověk.
Jak se vůbec rodí námět na vaši novou knihu? A jaké přípravné práce a průzkumy děláte?
Jsem takový ten „co by kdyby“ typ spisovatele. Začínám otázkou a odtud vycházím. A co se týče průzkumů, mám velkou výhodu: Jeden z přátel, s nimiž jsem chodila do školy, pracuje nyní u policie. Je hrozně ochotný, i když ho otravuji s tisíci a tisíci dotazy, jak to chodí u policie doopravdy.
Co máte na procesu psaní a tvoření nejraději?
Dřív jsem měla nejradši ten první koncept, kde se ještě daly dělat chyby a postupně jsem ho očišťovala a vylepšovala. Po těch knihách, co už mám za sebou, mám nyní ráda tu fázi, kdy máme za sebou několik „koleček“ s mým redaktorem, už jsme vybrousili, co jsme mohli, a celý příběh do sebe krásně zapadá. Je opravdu vzrušující sledovat, jak se váš původní nápad proměnil v příběh, o kterém si myslíte, že se vašim čtenářům bude líbit. Je to skvělý pocit.
A co je naopak ta nejtěžší věc?
Nejhorší pro mě je, když se dostanu na místo, kde se děj může rozpoltit po mnoha cestách. Jsem hrozně váhavá a pořád přemýšlím, kam mám teď jít? Jaká cesta je ta správná? A nedělám chybu, když děj vedu tudy? Udělala jsem správné rozhodnutí? Co když jiné rozuzlení bude lepší, jen to nyní nevidím? Tohle mi způsobuje spoustu napětí a úzkosti. Ještě že existují redaktoři, kteří autorovi poradí a pomůžou.
Která scéna ze všech vašich knih vám dala asi nejvíc zabrat?
Asi nejtěžší pasáž se objevuje v mé třetí knize s názvem Matčin hrob, kdy se vracíme do Josiina dětství a mládí. V téhle konkrétní scéně je Josii asi devět let a potom, co její otec zemřel, žije Josie se svojí babičkou Lisette. Konečně se zdá, že unikla ze spárů své nevyzpytatelné matky, její život začíná mít nějaký řád a zažívá i radosti a pocity štěstí. A pak se její matka rozhodne, že ji chce zpět… Psát tohle pro mě bylo skoro až bolestné. Vlastně jsem jí musela sebrat naději na šťastné a pohodové dětství. Vlastně nevím, proč mě zrovna tahle část tak zasáhla, protože Josie musela prožít daleko horší věci. Asi ta Josiina ztráta naděje a dětské nevinnosti… Co je takový váš spisovatelský kryptonit? Sociální sítě! Dokážu na nich prokrastinovat hodiny. Je to hrůza.
A jakou radu byste dala začínajícím spisovatelům?
Pište, pište, pište. Všechno to ze sebe vypište. Ze začátku se nestarejte o to, jestli to dává smysl, nebo ne. Později to opravíte, ale kde nic není, tam se nedá nic opravovat. Někdy ani v průběhu psaní nevíte, kam vás samotný příběh zavede, takže pište. A taky hodně čtěte a inspirujte se.
Poslední otázka, trochu odlehčená: Co nejsměšnějšího se vám jako autorce stalo?
Když jsem pracovala v právnické kanceláři, nastoupila k nám nová kolegyně. Nikdy předtím jsme se neviděly. Když zjistila, jak se jmenuji, zeptala se mě: „Víte, že jedna z mých oblíbených spisovatelek se jmenuje Lisa Reganová?“ Já na to: „Opravdu? A co napsala?“ A ona vyjmenovala moje knihy. Tak jí říkám, že ta Lisa Reganová jsem já. Nemohla tomu uvěřit. Pátravě se na mě podívala a řekla: „A proč proboha pracuješ tady?“
Text a foto: Nakladatelství GRADA
S Josie Quinnovou mám kupříkladu společné to, že si obě dvě připravujeme kávu úplně stejně. Ale teď vážně: Se svými postavami toho moc společného nemám. Tíhnu k tomu psát postavy, především ty kladné, jako lidi, kterými bych chtěla být. Přeju si, abych byla tak statečná, silná, pragmatická a racionální jako moje ženské hrdinky.
Vaše hlavní ženská hrdinka je detektiv Josie Quinnová. Popíšete nám, jak jste její charakter vytvořila, jak se vyvíjí knihu od knihy a jaké jsou její vlastnosti?
S každým dalším případem se vyvíjí také Josiin osobní život. Josie dospívá, stává se méně drzou a impulsivní a vice o věcech přemýšlí. Během řešení případů se snaží čím dál víc nahlížet i jiné úhly pohledu, protože jí to pomáhá proniknout do vyšetřování hlouběji. Asi je vyrovnanější, než byla v prvním případu Mizejících dívek. Také se víc učí ovládat své emoce. Ale přes to všechno někdy svým démonům propadne a dělá chyby jako každý skutečný člověk.
Jak se vůbec rodí námět na vaši novou knihu? A jaké přípravné práce a průzkumy děláte?
Jsem takový ten „co by kdyby“ typ spisovatele. Začínám otázkou a odtud vycházím. A co se týče průzkumů, mám velkou výhodu: Jeden z přátel, s nimiž jsem chodila do školy, pracuje nyní u policie. Je hrozně ochotný, i když ho otravuji s tisíci a tisíci dotazy, jak to chodí u policie doopravdy.
Co máte na procesu psaní a tvoření nejraději?
Dřív jsem měla nejradši ten první koncept, kde se ještě daly dělat chyby a postupně jsem ho očišťovala a vylepšovala. Po těch knihách, co už mám za sebou, mám nyní ráda tu fázi, kdy máme za sebou několik „koleček“ s mým redaktorem, už jsme vybrousili, co jsme mohli, a celý příběh do sebe krásně zapadá. Je opravdu vzrušující sledovat, jak se váš původní nápad proměnil v příběh, o kterém si myslíte, že se vašim čtenářům bude líbit. Je to skvělý pocit.
A co je naopak ta nejtěžší věc?
Nejhorší pro mě je, když se dostanu na místo, kde se děj může rozpoltit po mnoha cestách. Jsem hrozně váhavá a pořád přemýšlím, kam mám teď jít? Jaká cesta je ta správná? A nedělám chybu, když děj vedu tudy? Udělala jsem správné rozhodnutí? Co když jiné rozuzlení bude lepší, jen to nyní nevidím? Tohle mi způsobuje spoustu napětí a úzkosti. Ještě že existují redaktoři, kteří autorovi poradí a pomůžou.
Která scéna ze všech vašich knih vám dala asi nejvíc zabrat?
Asi nejtěžší pasáž se objevuje v mé třetí knize s názvem Matčin hrob, kdy se vracíme do Josiina dětství a mládí. V téhle konkrétní scéně je Josii asi devět let a potom, co její otec zemřel, žije Josie se svojí babičkou Lisette. Konečně se zdá, že unikla ze spárů své nevyzpytatelné matky, její život začíná mít nějaký řád a zažívá i radosti a pocity štěstí. A pak se její matka rozhodne, že ji chce zpět… Psát tohle pro mě bylo skoro až bolestné. Vlastně jsem jí musela sebrat naději na šťastné a pohodové dětství. Vlastně nevím, proč mě zrovna tahle část tak zasáhla, protože Josie musela prožít daleko horší věci. Asi ta Josiina ztráta naděje a dětské nevinnosti… Co je takový váš spisovatelský kryptonit? Sociální sítě! Dokážu na nich prokrastinovat hodiny. Je to hrůza.
A jakou radu byste dala začínajícím spisovatelům?
Pište, pište, pište. Všechno to ze sebe vypište. Ze začátku se nestarejte o to, jestli to dává smysl, nebo ne. Později to opravíte, ale kde nic není, tam se nedá nic opravovat. Někdy ani v průběhu psaní nevíte, kam vás samotný příběh zavede, takže pište. A taky hodně čtěte a inspirujte se.
Poslední otázka, trochu odlehčená: Co nejsměšnějšího se vám jako autorce stalo?
Když jsem pracovala v právnické kanceláři, nastoupila k nám nová kolegyně. Nikdy předtím jsme se neviděly. Když zjistila, jak se jmenuji, zeptala se mě: „Víte, že jedna z mých oblíbených spisovatelek se jmenuje Lisa Reganová?“ Já na to: „Opravdu? A co napsala?“ A ona vyjmenovala moje knihy. Tak jí říkám, že ta Lisa Reganová jsem já. Nemohla tomu uvěřit. Pátravě se na mě podívala a řekla: „A proč proboha pracuješ tady?“
Text a foto: Nakladatelství GRADA
